Blondie

9. listopadu 2017 v 13:02 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
A pak, ono vlastně není tak od věci pracovat na plný plyn tak moc, až nemůžu myslet.
Zapomínám pak, že vlastně nechci být.

Beztak si za to všechno můžu sama.
Debil s patologickou touhou trpět.

Protože to je vždycky, vždycky, vždycky hubeňounká blondýnka s modrýma očima.
 

Hele kočko

17. října 2017 v 19:18 | Elaphka
*Hele kočko, vlastně na tebe ani nemám čas, protože lítám z akce do akce a motá se kolem mě spousta holek.*
No tak jo.

Sakra práce.
Člověk má pocit, že má alespoň nějaké základy. Něco, na co se vždycky může spolehnout, co nikdy nezklame.

,,No našel a nenašel, ale jestli to vyjde, tak to nikdo nepochopí."
Mám pocit, jako kdyby se pode mnou řítilo opravu pevný lešení.
Apply cold water to burned area.
Friendzoned lvl 10000000000000.

Pozdě, zlato. Jako vždycky, pozdě.
To mám za to, že se snažím neubližovat jiným, na úkor sebe.
A když už se konečně dostanu někam jinam, něco-někdo mě vždycky honem rychle vrátí zpátky. Aby mi náhodou nebylo dobře dost dlouho.
Někdy si říkám, že některý věci mi prostě nejsou souzený.
Vystřelit si mozek z hlavy.

Nakopnutá

12. října 2017 v 18:36 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Nejsem sračka.

Nejsem ten typ holky, co sedí v koutě se svěšenou hlavou a čeká na dar z nebes.
Nastal konec litování. Možná, že jsem v tom všem bahnu možná konečně našla kamenité dno.
Dno, od kterého se hodlám velmi mohutně odrazit.

Vyhlašuji konec sebelístosti, ukájení se, házení chyb na druhé.
Beru věci do svých rukou a začínám bojovat.
Bojovat za sebe.
 


To Do List

17. září 2017 v 18:16 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
No tak fajn.

Rozsekat auto - done successfully.
Vyhazov z práce - done successfully.
A nefungující vztah, který se lineární rychlostí řítí do prdele - in progress.

Bejt totálně v piči.
Co přijde dál?


Life is a waterfall

3. září 2017 v 14:44 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
This battle's burned all that I've known
Until the world goes cold
Nothing will keep me from this throne, I'll fight
Until the world goes cold
Jenže, co když nakonec prohraju?

Řekl mi, že je sám. Že žil život na obláčku. Chtěl jí navléknout prstýnek. Ale ona se nechtěla rozhodovat rozumem.
Tak proč se tak rozhoduji já?

Sedím doma na koberci a přemýšlím. Hlavou se mi honí vzpomínky na včerejší odpoledne.
,,No víš, on už není žádný ráj... rozešli jsme se."
Je to jako kopanec do břicha, který rozzuří motýly v žaludku. Ten jeho pohled a úsměv s jedním zvednutým koutkem mi až magicky vléva do žil ohnivou energii. Budí se ve mně lovec.
Tohle je všechno strašně špatně.
Ale tak šíleně mě to láká.

Zivot je kratkej a ty se mi libis a chci to tak.
Navic vim, jak to cely je a ze si jsme souzeny.
Sladký řečičky. Ale... třeba to fakt myslí vážně? Nebo ví, jak na mě?
A co pak? Pořád je tu šance, že pak skončím jako klubíčko nervů, osamělá už navždy.

Tak strašně mě rozložil. Všechny moje těžce rozumově-postavený argumenty. Proč tak zůstávám. Proč se pořád přizpůsobuju.
Má pravdu. Jsem osobnost, jsem lovec, jsem nymfa. A teď jsem jen zasraná oběť.
Moje hrdost zmizela.

Ztrácím se mu v očích.
,,Můžu ti dát pusu?"
A on napůl zavrčí: ,,Mm hmm."
A já chci ještě, ještě, ještě.

Slzy

3. června 2017 v 15:53 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Miluji ho, ale neklape nám to.

On je spokojený a já jsem nešťatná.

Nevím, co mám dělat.


Don't want to be your light
I burned myself so much I died inside
So what is left of me?
A bitter broken memory
Don't want to live your life
I can no longer even sympathize
With what you've come to be
A bitter broken memory

Ztraceni v muzice

4. října 2016 v 21:06 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
Ach bože. (Přemýšlím, kolikrát jsem takovým povzdechem začala psát článek).

Tak jsme šli tancovat. Konečně. Trvalo nám to jen dva semestry: jedno nic-si-z-toho-nepamatuju Půlení a jednu nic-si-z-ní-nepamatuju-a-mám-srdíčka-na-ruce svatbu.

A bylo to velmi nebezpečný. Protože... oči, rty, ramena, ruce, hrudník, zadek... ghrm.
A protože se prostě umí hýbat.

Doufám, že budeme chodit pravidelně. Bude to moje týdenní dávka smíchu přímo od srdce, dobré nálady.
Naše kardio.

Královna ptáků

20. září 2016 v 13:47 | Elaphka |  Střípky z mé minulosti
Viděla jsem se Koňomutem. Konečně, po třech měsících.
Šli jsme spolu v osm večer na Špilberk, přes půlku města. Sěděli jsme na opěradle lavičky, protože jsem prostě moc malá. Koukali jsme na noční město a jedli kinder bueno.
On mě fascinuje.
Je jiný, než ostatní.
Je boží.



Konečně jsem dodělala ten návrh na tetování.
Líbí se mu.

Akorát bychom si mohli přestat posílat ty prasácký GIFs.

(Ne)spokojená

4. srpna 2016 v 22:06 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
Bylo léto. Seděla jsem sama schovaná v lese na měkké dece u břehu říčky. Měla jsem na sobě plavky, velký bílý plážový klobouk a hlavu zabořenou v knize. Vlahý vánek si pohrával s mými kudrnami a na pokožku mi padaly sluneční paprsky a zbarvovaly ji do světle hněda. A najednou si ke mně přisedl on.
,,Jak jsi mě tu našel?!" zeptala jsem se s vykulenýma očima.
Nasadil pokřivený úsměv. ,,Vždycky si tě nakonec najdu."
Usmála jsem se. Bylo to už tolik let...
Pomalu se ke mně naklonil a jemně mi sundal klobouk. Konečky prstů mi zavadil o holé rameno a vyslal mi tím do těla elektrickou vlnu, až mi naskočila husí kůže. Kousla jsem se do rtu.
Neměl mě tu najít, neměl na mě sahat.
Mysl na mě křičela, že nesmím. Tělo ji však neposlouchalo. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na plné rty.

Jsem ze sebe znechucená.
Chuť, chtíč a vášeň se mi podařilo hluboko pohřbít. Snažila jsem se vyčerpávat se tolik, abych večer padla a na nic nemyslela.
Už to mám tak automatické. Zautomatizované, že mě nechce. A když jo... těžko se k něčemu přemlouvám.
Nevím, co se to se mnou děje.
Přitom, když si vzpomenu na něj,...

Někdo mi kdysi řekl, že sny jsou chtíče nejniternějšího koutu naší duše.
Fuck, tetování a ty bicepsy bych si fakt nechala líbit.

Let it go

29. března 2016 v 21:19 | Elaphka |  Výkřiky do tmy
,,Ale tak když víš, že ho miluješ, tak si aspoň nestěžuj."
Zvláštní, když mě člověk, kterého jsem nikdy neviděla, dokáže tak... zklamat.
Ani nevím, co jsem čekala.

Jsou věci, se kterými nic nezmůžu. Pořád mě ale budou štvát, pořád mě budou trápit, pořád tu budou.
A já s tím nic neudělám.
Můžu si jenom stěžovat.
Anebo se změnit.
Anebo být sama a přejít do režimu ,,jeptiška".

Protože mě by nikdy nikdo jiný nechtěl.

Emotikona wink.

Kam dál